Praga
Sí algo tiene de interesante una residencia de arte en un país extranjero es la posibilidad de sumergirse en una cultura diferente y crear a partir de ésta. Tenía dos cosas claras al llegar a Praga: la primera, era que había sido invitada por una residencia de arte feminista, Tranzit; y la segunda, el riesgo de aventurarme a realizar una obra en un mes sin un tema previo.
Mi primera visita comenzó en el Museo de Arte Nacional el día que se celebraba el aniversario de la Revolución de Terciopelo. Esa primera semana comentamos Veronika Janatkova, directora de Tranzit, y yo el significado de una fotografía que se encontraba en una de las oficinas. La fotografía representaba una manifestación conformada, en su mayoría, por mujeres luchando por los derechos de sus maridos mineros en Francia. De ahí surgió una conversación sobre el sufragismo checo, siendo de este modo como llegué a encontrarme con la figura de Františka Plaminková y su activismo en defensa de los derechos de las mujeres.
Tras la ocupación de Checoslovaquia por las tropas de Hitler, Plaminková respondió escribiendo una carta abierta en la cual criticaba el régimen y la eliminación de las libertades. Me sorprendió no encontrar ninguna mención a ella en los textos que consulté sobre la resistencia checa y tampoco su carta, que ya no era abierta. Gracias a František Fekete pude ver una copia de dicha carta en el Archivo Nacional de Praga, así se convirtió en objeto de estudio esta residencia.
En el museo de artes aplicadas, investigué sobre el trabajo de varios artistas gráficos checos. Posteriormente, realicé versiones de obras de artistas como: Zdenek Seydl, Frantisek Kupka, Kveta Pacovska, Voitech Preissig y Karel Tiegel. En principio, el grupo de dibujos iba colocado linealmente como si se tratase de una escena narrativa, pero no funcionaba porque no había un hilo conductor. El dibujo, mayormente en blanco y negro, respondía no solo al activismo de F. Plaminková, su carta y posterior ejecución por parte de Hitler, si no que también s edebía a la impresión que la ciudad estaba dejando sobre mí, una ciudad elegante y sobria.
Sobrios eran también los seis dibujos que realicé. Finalmente, tras recortar el fondo del papel decidí que debería ser un collage. Es así que tras varías composiciones surgió este dibujo-collage que recoge a modo de monumento, sin casi apenas color y predominantemente en blanco y negro, un homenaje a Plaminková con el deseo que la carta abierta siga siendo abierta y podamos así construir la historia de una manera más completa.
El proceso de trabajo de la residencia fue presentado en el Instituto Cervantes como organizador y facilitador de esta residencia. Esta experiencia, que comenzaba su andadura de una manera kamikaze, ha terminado siendo el punto de partida de un proyecto que sigue su camino como el inicio de una serie de obras sobre cartas abiertas.
Na umělecké rezidenci v cizí zemi je zajímavá možnost ponořit se do jiné kultury a tvořit z této pozice. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem jasno ve dvou věcech. Za prvé, že jsem byla pozvána na feministickou rezidenci Tranzit a za druhé, že se vrhám do riskantního podniku vytvořit dílo ve lhůtě jednoho měsíce bez předem vybraného tématu.
Moje první kroky vedly do Národní Galerie, v den oslav výročí Sametové revoluce. V tomto prvním týdnu jsme s Veronikou Janatkovou, ředitelkou Tranzitu, diskutovaly o významu fotografie, která visela v její kanceláři. Fotografie zachycovala manifestující ženy, které bojovaly za práva svých mužů horníků ve Francii. Odtud jsme se dostaly k českému volebnímu právu a to byl ten okamžik, kdy jsem se poprvé setkala se jménem Františky Plamínkové a jejím působení na poli obrany ženských práv.
Po okupaci Československa Hitlerovými jednotkami Plamínková odpovídá otevřeným dopisem, v němž kritizuje jeho režim a zásah do lidských svobod. Překvapilo mě, že jsem o ní nenašla žádnou zmínku v textech, které jsem našla k českému odboji, dokonce ani její dopis, který již nebyl otevřený. Díky Františku Feketeovi jsem se dostala ke kopii zmíněného dopisu v Národním archivu v Praze, který se tak stal předmětem studia mé rezidence.
V Uměleckoprůmyslovém muzeu jsem dále studovala práce řady českých grafiků. Poté jsem zhotovila verze děl umělců, jako Zdeněk Seydl, František Kupka, Květa Pacovská, Vojtěch Preissig a Karel Tiegel. Zprvu byla tato skupina kreseb uspořádána lineárně, jakoby se jednalo o výpravou scénu, ale celek nefungoval, protože tam nebylo vlákno, které by je spojovalo. Převážně černobílá kresba odpovídala nejen aktivismu F. Plamínkové, jejímu dopisu a pozdější popravě nařízené Hitlerem, ale také dojmu, který na mě dělala Praha, tak elegantní a tak střízlivé město.
Střízlivých bylo také šest kreseb, které jsem vytvořila. Nakonec, po vystřižení pozadí papíru jsem se rozhodla, že by to měla být koláž. Po několika pokusech o kompozici vznikla tato kresba-koláž, která se tyčí jako pomník, téměř bez barvy a převážné v bílé a černé, jako pocta Plamínkové s přáním, aby tento otevřený dopis zůstal otevřený a mohli jsme si lépe dotvořit historický obraz.
Pracovní postup rezidence byl představen v Institutu Cervantes, který se na rezidenci podílel a jíž zprostředkoval. Tato zkušenost, do které jsem se vrhla na způsob kamikadze, se nakonec stala počátkem projektu, který jde svou vlastní cestou, prvním ze série děl o otevřených dopisech.
